Stara Zagora

Stara Zagora je jedno z nejstarších známých míst obydlených lidmi – lidé zde žili již koncem 7. tisíciletí př. n. l., kdy tady založili několik osad. Historicky toto místo nosilo také jména Beroe, Augusta Traiana, Irenepolis, Boruy, Vereya, Eski Zagra, Železnik. První známí budovatelé města byli Thrákové, kteří v okolí měli doly na zinek a měď. Ve své historii bylo osídlení v této oblasti mnohokrát zničeno různými útoky kočovných národů – například Gótu či Hunů.

Oblast nejprve ovládala Římská říše, poté Byzantinci a nakonec Bulharové, za kterých město nakonec dobyli muslimští nájezdníci Osmané. Bulhaři město plně ovládli až roku 1886, kdy byla definitivně zlomena muslimská okupace a Osmanská říše byla zbavena kontroly nad celou oblastí.

Město se brzy stalo významným centrem šíření křesťanství. Hlavní postavou založení křesťanské komunity v tomto městě byl apoštol Carpus (známý jako Carpus z Beroea), jeden ze 70 apoštolů Ježíše Krista a učedník apoštola Pavla. Beroe se stalo sídlem biskupství, které přerostlo v arcibiskupství. V roce 355 byl římský papež Liberius vyhoštěn do této oblasti.

V novověku bylo město osídleno převážně tureckým obyvatelstvem. V 18. a počátkem 19. století město opakovaně zažilo morové rány a suché neúrodné roky, které dosti zdecimovaly populaci celé oblasti.

31. července 1877 se u Staré Zagory odehrála první velká bitva rusko-turecké války. Útočící skoro 50tisícové armádě muslimské Osmanské říše se ve městě Stara Zagora postavila na odpor malá skupinka ruských vojáků a bulharských dobrovolníků. Po několikahodinové bitvě se malá skupinka hrdinných ruských a bulharských obránců nakonec vzdala útočícím muslimům.

Vítězní muslimové ve městě rozpoutali několikadenní krvavý masakr. O život přišlo kolem 15 000 Bulharů z města a okolních vesnic. Dalších zhruba 10 000 mladých žen a dívek bylo muslimy brutálně znásilněno, odvlečeno a prodáno na trzích s otroky v muslimském světě.

Muslimové také vyrabovali, vypálili a zničili všechny kostely v oblasti. Jedinou veřejnou budovou, která požáry přežila, byla mešita Eski Dzhamiya, která stojí dodnes. Tyto události připomíná několik památníků v moderní Staré Zagoře.

Město s okolní oblastí bylo nakonec osvobozeno od muslimské okupace roku 1878, ale stále zůstávalo oficiálně součástí Osmanské říše a až roku 1886 došlo k plnému začlenění města a okolí do nově vzniklého Bulharského státu. Okamžitě po plnému osvobození města začala jeho rekonstrukce, kterou vedl český architekt Lubor Bayer (žil 1850–1912 a zemřel v bulharském Kazanlaku).

Autor knihy nazvané Válka slovansko-muslimská1, Eduard Rüffer o zvěrstvech různých muslimských etnických skupin páchaných (nejen) na bulharských křesťanech píše:

„I úřední orgán hraběte Andrássyho, kterýž všemožně Turecku nadržoval, měl od svého dopisovatele z Drinopole zprávy, že ‚Bulharsko jest tak spustošeno, že ani za mnohá desítiletí se nevzpamatuje z hrozné bídy, do níž nešťastnou zem uvrhly divoké hordy Čerkesů a bašibozuků‘. Týž dopisovatel psal mezi jiným takto: ‚Znám zde muže, který v Drinopoli koupil deset mladých bulharských dívek. Tyto nešťastnice byly od Čerkesů unešeny a po 100 piastrech3 Turkům prodávány.‘

To bylo veřejné lidokupectví v Evropě, a Anglicko, kteréž prodávání Černochů všude potlačovalo, neostýchalo se prodávání slovanských dětí a panen podporovati svým loďstvem, kteréž na ochranu Turků stálo v zálivu Besice.“

A dále dodává: „Čerkesové vesnici poblíž Dunaje přepadli. Všechny starce a stařeny svázali, načež ženy a dívky zhanobili. Jeden z těchto surovců pověsil dívku za obě nohy a rozpáral ji jako ovci! …. S počátku neodvážili se mohamedáni, strachujíce se o svůj život, ani přes práh domu. Když ale viděli, že Bulhaři buď slabě neb pranic se jim nestaví na odpor, nabyli mysli a zároveň vzplanula v nich vášeň a zvířecký pud. Byvše mimo to náboženským fanatismem popuzeni domnívali se, že získají si příkořím, jež křesťanům učiní, zásluhu a že ubíjením jich dostanou se nejspíše do ráje. Pero se zdráhá vypsati všechny ukrutnosti, které Čerkesové a bašibozukové, nejhorší vyvrhel tureckého národa, spáchali. Dnes radili se, kterou osadu mají nejdříve navštíviti, druhého dne plán svůj provedli a navrátivše se domů chlubili se před celým světem, mnoho-li mužů, žen a dětí povraždili a mnoho-li dívek zprznili. Smějíce se vypravovali, jak zprzněné ženy, rozpáravše jim životy, házeli do plamenů! Aby se dozvěděli, kde Bulhaři mají peníze uschované, použili rozličných prostředků. Muže nabodávali na přiostřené kuly, ženám usekávali ruce, pálili jim prsa žhavým uhlím a potom jim je uřezávali, děti trýznili před tváří rodičů. A jak vynalézaví jsou co se týče nástrojů mučení! … Přes 60 vesnic již surovci ti poplenili a na 40 000 lidí povraždili.“ Válka slovansko-muslimská , Eduard Rüffer, podrobnosti a možnost zakoupení zde.

Tato svědectví by neměla být zapomenuta a měla by být neustále připomínána, protože strašné události občanské války v bývalé Jugoslávií z konce 20. století, kdy se muslimové a křesťané dopouštěli na sobě neskutečných zvěrstev, mají mnohdy kořeny právě v zločinech a zvěrstvech páchaných hlavně muslimy na křesťanech, a to nejen koncem 19. století za války slovansko-muslimské. Soužití muslimů a křesťanů na Balkáně nebylo vůbec žádným mírumilovným obdobím, ale bylo naopak obdobím staletého teroru muslimské vládnoucí vrstvy vůči okupovaným křesťanským národům. A na to by se nemělo zapomínat.

Více informací a inspirací se dočtete v mé publikaci "Cestujeme po Bulharsku - Stara Zagora, Kazanlak, Veliko Tarnovo, Burgas, Sozopol, Nesebar, Obzor, Varna", dostupné v e-shopu zde.